Základní informace
Zkratka NS. Jednotka objemu (délky) textu běžně používaná překladateli ke stanovení sazby. Řada překladatelů stanovuje cenu díla prostě jako počet normostran krát svou sazbu za normostranu.
Jedna normostrana je buďto 1.800 znaků včetně mezer (běžnější), nebo 1.500 znaků bez mezer (vzácnější). Velmi řídce se lze setkat i s jinými počty znaků na normostranu, proto se vždy raději podívejte, zda váš překladatel uvádí, který standard používá, případně se ho klidně zeptejte.
Pozor: Téměř žádný překladatel neúčtuje za „stránku“ ve smyslu jednoho listu papíru. Ten může obsahovat velmi různé množství textu podle toho, jak hustě je popsán. Vždy se proto používají přesnější jednotky, nejčastěji právě normostrana.
Více o heslu
Historie a varianty
Normostrana (zastarale též normovaná strana) je staletí stará jednotka, která prvně vznikla v tiskařství. Tam se kdysi odměna sazeče počítala podle toho, kolik bloků s písmeny (liter) musel na tiskovou formu (sazbu) umístit. Za standard se tehdy považovalo, že jedna deska (která natiskne jednu stranu v knize) má 30 řádků po 50 znacích, tedy 1.500 znaků celkem. Počítalo se bez mezer, neboť ty se na tiskařské desce ničím neosazovaly. To byla normostrana původní, „tiskařská“.
Později, když se objevily psací stroje, se začala používat normostrana „zapisovatelská“, která se liší v tom, že započítává i mezery. To proto, že na psacím stroji je k napsání mezery potřeba uhodit do klávesy (mezerníku) stejně, jako k napsání čehokoliv jiného, tedy není důvod mezery nepočítat. Počet řádků zůstal na 30, ale počet znaků na řádek se upravil na 60. Tedy 1.800 znaků celkem, počítáno s mezerami.
Mezi českými překladateli je dnes běžnější normostrana „nová“ o 1.800 znacích včetně mezer (kterou používám i já). Tu také používá zákon, konkrétně vyhláška 77/1993 Sb. k zákonu o znalcích a tlumočnících. Ale i se „starou“ normostranou o 1.500 znacích bez mezer se občas můžete setkat. Pravděpodobným důvodem je, že tato definice je uzákoněná v sousedním Německu, což je velký a s Českem obchodně propojený trh. Různé jiné země mohou mít i další „domácí“ definice normostrany.
Pozor: Zejména v anglosaském světě je běžné účtovat překlady nikoliv na normostrany, ale na slova, což se stále více objevuje i v českém prostředí (zejména u větších překladatelských agentur).
Počítání s normostranami
„Stará“ a „nová“ normostrana nemají navzájem pevný převod; převodní poměr závisí na poměru mezer k ostatním znakům, tedy na průměrné délce slova v textu. To se může (i poměrně značně) lišit zejména podle jazyka textu (typický příklad: němčina má v průměru velmi dlouhá slova), a v menší míře i podle jeho oboru (technické a vědecké texty mívají delší slova než texty obecné, marketingové nebo literární), nebo třeba i osobního stylu autora (jaká slova častěji nebo raději používá, jak staví věty atd.).
Stejně tak není pevný převod mezi normostranou (jakkoliv definovanou) a slovem. Opět to závisí právě na počtu znaků na slovo, tedy průměrné délce slova v textu. Faktory, které ji ovlivňují, už zmínil předchozí odstavec.
Jako velmi obecný odhad ze své praxe překladatele angličtiny mohu říci, že čeština mívá kolem 270 slov na normostranu a angličtina kolem 290. Bráno opačně je to asi 6,7 znaků na slovo (včetně jedné mezery) v češtině a asi 6,2 zn. / sl. v angličtině. U konkrétních textů se však převodní poměr může pohybovat v podstatě kdekoliv od 250 do 300 slov na normostranu, nebo výjimečně i mimo tento rozsah.
Pro ostatní jazyky radím zeptat se odborníka na ně. Průměrný počet znaků na slovo lze také pro některé jazyky dohledat na internetu. Zdrojem takových výpočtů bývají velké, převážně literární korpusy veřejných knihoven, proto nemusí příliš dobře vystihovat běžnou délku slova v jiných druzích textů.
Něco navíc: Proč má angličtina více slov na normostranu než čeština?
Jednoduchá, avšak nepříliš užitečná odpověď je, že má v průměru kratší slova.
Lepší odpověď je, že v průměru kratší slova má proto, že používá mnohem více různých „pomocných“ slovních druhů.
Velmi zjednodušeně řečeno, angličtina nemá téměř žádné skloňování. Většinu gramatického významu, který čeština vyjadřuje skloňováním (které nezvyšuje počet slov, naopak jen existující slova natahuje přidáváním různých koncovek), vyjadřuje angličtina přidáváním různých pomocných slov do věty.
Typicky jde o členy (a, an, the), pomocné slovesné tvary (have, has, been, to atd.) a další. Tato pomocná slova bývají velmi krátká a oproti češtině jsou ve větě „navíc“. Tím pádem tedy počet slov ve stejném sdělení v angličtině oproti češtině narůstá.
Odbornější pohled na tuto problematiku nabízí články o tzv. analytických a syntetických jazycích na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
- Normostrana na české Wikipedii