Základní informace
Společný evropský referenční rámec pro studium jazyků (Common European Framework of Reference for Languages, CEFR, česká zkratka SERR), běžně také jen Evropský referenční rámec nebo Společný evropský rámec, je jednotný systém Evropské unie pro hodnocení znalosti cizích jazyků.
Úroveň znalosti jazyka se hodnotí v 6 stupních od A1 (nejnižší) do C2 (nejvyšší). Běžně se používá jako srovnávací stupnice při výuce jazyků ve veřejném a soukromém školství. Pro vyšší stupně znalosti je u řady jazyků možné složit zkoušku s mezinárodně uznávaným certifikátem. Certifikovaná úroveň jazyka je požadavkem či výhodou pro celou řadu zaměstnání, studium či práci v zahraničí atd.
U překladatele se považuje za nutné minimum znalost cizího jazyka na úrovni C1. Bohužel ne každý zákazník či agentura si ale doklad o zkoušce vyžádá. Soudní překladatel musí k získání znaleckého pověření (kulatého razítka) prokazatelně splnit úroveň C2. Ani nejvyšší certifikovaná úroveň C2 však ještě zdaleka neodpovídá úrovni (erudovaného) rodilého mluvčího.
Více o heslu
Historie a filozofie
Společný evropský referenční rámec (SERR) byl přijat nařízením Evropské unie na počátku 90. let jako jednotná škála pro měření a porovnávání znalosti cizích jazyků v členských zemích. Jeho hlavním cílem je podpora společného trhu (zejména mezinárodní mobility pracovní síly, tedy práce v cizině) a kulturní výměna (např. výměnné studijní programy jako Erasmus).
Jeho používání není striktně povinné, je ale velmi rozšířené. Evropská unie je pouze garantem systému a sama jej neprovozuje. Poskytuje jenom směrnice a materiály, které podrobně definují úroveň jazyka odpovídající jednotlivým stupňům rámce. Implementaci si již zajišťují školy a certifikační organizace samy.
Požadavky na jednotlivé úrovně jsou pokud možno stejné pro všechny jazyky. Použití SERR je v zemích EU standardem pro všechny úřední jazyky členských zemí. Často je ale aplikován i na výuku a měření znalosti jazyků nečlenských zemí.
V praxi nachází evropský referenční rámec využití zejména ve výuce jazyků, kde ho většina členských zemí používá jako jednotné měřítko pokroku studentů, náročnosti kurzů, studijních cílů atd. Vyšší úrovně znalosti lze ověřit zkouškou, jejímž složením získá student certifikát uznávaný v celé EU a často i mimo ni. Takový certifikát pak může být podmínkou či výhodou pro zaměstnání doma nebo v cizině. Často jsou tyto certifikáty požadovány ke studiu v zahraničí.
Úrovně a jejich význam
Evropský referenční rámec dělí znalost jazyka do šesti stupňů:
A1 – „Začátečník“
Nejnižší možná úroveň. Začíná zahájením studia při úplné neznalosti jazyka a končí u schopnosti se velmi základně, jednoduše domluvit v obecných konverzacích. (Optání na cestu, nákup v obchodě apod.) Odhaduje se, že na zvládnutí této úrovně potřebuje průměrný student kolem 100 hodin studia. Zkoušky a certifikáty se neudělují, jelikož na této úrovni není příliš co certifikovat.
A2 – „Falešný začátečník“
Úsměvný český název je odvozen od toho, že v Českém prostředí byla A2 velmi často počáteční úrovní nových studentů angličtiny mezi dnešní střední generací. (Ta byla první, na jejíž studium se SERR vztahoval.) Naopak dnešní mládež obvykle umí anglicky alespoň o něco lépe i bez formálního vzdělání, zejména vlivem internetu a digitální kultury.
Student, který dokončil tuto úroveň, by se měl umět základně domluvit ústně i písemně a základně se zorientovat v cizím prostředí. Jde zřejmě o holé minimum pro víceméně bezproblémovou dovolenou v cizině bez průvodce. V českém veřejném školství bývá A2 cílová úroveň pro první jazyk (obvykle angličtinu) na základní škole (mimo školy s rozšířenou výukou jazyků), případně pro druhý jazyk na střední škole (pokud daná škola dva jazyky vyučuje).
U studenta, který se na tuto úroveň dopracoval pouze skrze formální výuku, trvá výuka od úplné nuly do konce stupně A2 zhruba 200 hodin. Zkoušky jsou v některých jazycích dostupné, ale certifikáty z nich mají nanejvýš suvenýrní hodnotu.
B1 – „Mírně pokročilý“
Nejnižší úroveň, kterou lze považovat za prakticky užitečnou. Student, který dokončil B1, by se měl umět domluvit ve většině běžných situací a měl by být schopen jednoduché korespondence a čtení obecných textů. Od úplné neznalosti do konce B1 trvá studium v průměru 400 hodin.
Řada vysokých škol má povinné kurzy cizího jazyka (obvykle angličtiny) alespoň na úrovni B1. Tato úroveň je dnes také běžně vyžadována v řadě zaměstnání (obvykle v angličtině, někdy v němčině). Ke studiu, neřkuli práci v cizině však nestačí. Zkoušky na B1 se běžně nabízí, nicméně certifikáty z nich nejsou příliš hodnotné.
B2 – „Středně pokročilý“
Úroveň považovaná ve všeobecné populaci za „dobrou“. Zároveň poslední úroveň, která je (alespoň v angličtině) mezi českou veřejností ještě poměrně běžná. Student, který dokončil B2, by se měl umět domluvit slovně i písemně v poměrně široké škále běžných situací osobních i pracovních. Měl by také být schopen číst zpravodajské a podobné texty a může zkoušet jednodušší knihy.
Úroveň je většinou dostatečná pro zahájení samostatného pobytu v cizině (v jehož průběhu se obvykle znalost jazyka dál výrazně zlepší). Ve veřejném školství obvykle odpovídá B2 maturitě na výbornou z prvního cizího jazyka. Bývá také cílovou úrovní kurzů na řadě vysokých škol. Je běžně vyžadována v řadě středně až výše kvalifikovaných zaměstnání v tuzemsku a někdy stačí k nástupu na školu v cizině.
Na této úrovni obvykle dává smysl zahájit konverzační lekce s rodilým mluvčím. Stejně tak samostudium (např. čtením, sledováním filmů atd.) je zde již relativně úspěšné. Od nuly do konce B2 trvá studium v průměru kolem 600 hodin. Zkoušky jsou běžně dostupné a certifikáty mají relativně slušnou hodnotu, zejména pro mladé k dalšímu studiu.
C1 – „Pokročilý“
Mezi širší veřejností je C1 obvykle považována za vysokou úroveň znalosti a není vůbec běžná. (Mezi mladou generací je v angličtině poněkud běžnější.) Student, který dokončil C1, by se měl umět domluvit ve všech běžných osobních i profesních situacích a měl by zvládat i relativně složité čtení (včetně např. oddechové literatury) a alespoň středně složité psaní. Nemusí ovládat plný registr jazyka, ale tu část, kterou zná, by měl umět používat převážně bez chyb.
Úroveň obvykle dostačuje k víceméně plnohodnotnému používání digitálních technologií (software, internet atd.) v cizím jazyce. C1 je požadavkem jen v některých výše kvalifikovaných tuzemských zaměstnáních; ve většině stačí úroveň nižší. S touto úrovní jde bez zásadních potíží dlouhodobě žít v cizině, včetně studia a některých zaměstnání.
Na této úrovni většina studentů postupuje stále více skrze samostudium, případně konverzační lekce, ideálně s rodilým mluvčím. Jazykové školy v Česku obvykle C1 vyučují jen v omezené míře, neboť studentů je výrazně méně než na úrovních nižších. Tuzemské vysokoškolské studijní programy požadují splnění této úrovně v cizím jazyce (obvykle angličtině) spíše zřídka, nicméně k doktorskému studiu obvykle potřebná je.
Od úplné neznalosti jazyka do konce C1 trvá studium v průměru 800 hodin. Zkoušky jsou široce dostupné a certifikát úrovně C1 má značnou hodnotu stran dveří, které potenciálně držiteli otevírá. Úrovni C1 rovněž odpovídá česká obecná státní zkouška z cizího jazyka, nicméně obecně platí, že mezinárodně uznávaný certifikát je hodnotnější. „Státnice“ má význam převážně jen ve veřejném sektoru, kde je vyžadována k některým povoláním.
C1 se také v Česku považuje za minimum pro překladatele, i když osobně jsem názoru, že v případě překladu z cizího jazyka do češtiny jde o minimum holé. K profesionálnímu překladu z češtiny do cizího jazyka je C1 hrubě nedostatečná.
C2 – „Expert“
Nejvyšší úroveň měřená Evropským referenčním rámcem. Její dosažení v jakémkoliv cizím jazyce je v Česku i většině jiných zemí spíše vzácností. Téměř žádné studijní programy ani zaměstnání takto vysokou úroveň nevyžadují – dokonce i učiteli cizího jazyka většinou stačí C1. Nejběžnější je tato úroveň znalosti u expatriátů (vystěhovalců, expatů) dlouhodobě žijících v cizí zemi, případně lidí neúplně bilingvních (tj. pocházejících z částečně dvojjazyčného prostředí).
Student, který dokončil úroveň C2, by se měl umět domluvit ústně i písemně v prakticky jakékoliv situaci, včetně odborných či intelektuálně náročných diskusí a písemností. Měl by umět bez problémů číst i náročnější beletrii a velkou většinu literatury faktu. Dlouhodobý pobyt, studium či práce v cizině by pro něj z jazykového hlediska neměly být problém.
Na úroveň C2 obvykle neexistují komerční kurzy – je zde příliš málo zájemců i dostatečně kvalifikovaných učitelů. Většina studentů, kteří ji dosáhnou, tak činí nějakou kombinací konverzace s rodilým mluvčím, samostudia a / nebo pobytu v cizině. Celková doba studia od nuly do C2 se odhaduje na 1.000 nebo více hodin.
C2 je také nejvyšší úrovní, na kterou je možné složit zkoušku a získat certifikát. Takový certifikát může být velice hodnotnou investicí, zvlášť pokud má dotyčný plány pracovat v oblasti jazyků a / nebo v cizině.
Zvláštní státní jazyková zkouška úrovně C2 je také nutná k získání jmenování soudním překladatelem a tlumočníkem, což zajišťuje alespoň o něco lepší úroveň znalosti cizího jazyka mezi soudními překladateli. (Je však nutno podotknout, že zkouška je silně zaměřená na právní a justiční terminologii. V požadavcích na obecnou znalost jazyka není o mnoho náročnější než všeobecná státnice úrovně C1.)
Osobně považuji C2 za vhodnou kvalifikaci pro překlad z cizího jazyka do češtiny a nutné minimum pro překlad z češtiny do cizího jazyka. Realita na trhu tomu však bohužel ne vždy odpovídá.
Zamyšlení: Jaká úroveň odpovídá rodilému mluvčímu?
Stručně řečeno, žádná. Evropský referenční rámec končí na úrovni C2, která sice představuje opravdu výbornou znalost cizího jazyka, ale rodilému mluvčímu je ještě celkem dost vzdálená.
Mohu nabídnout vlastní zkušenost: Zkoušku C2 jsem složil na výbornou (přes 90 % možných bodů; kde k úspěchu stačí 60 %) v r. 2004 v 16 letech. Trvalo mi potom dalších zhruba 10 let samostudia a praxe, než jsem dosáhl úrovně, kterou lze víceméně srovnat s (erudovaným) rodilým mluvčím. Za tu dobu jsem se zlepšil výrazně.
Kdybych měl svůj pocit z rozdílu mezi horní hranicí C2 a rodilým mluvčím vyjádřit konkrétněji, řekl bych, že by stupnice musela mít ještě alespoň dvě další úrovně. Nazvěme to tak, že „D1“ by byla úroveň blížící se rodilému mluvčímu a D2 by byl rodilý mluvčí nebo úroveň s ním srovnatelná. (Tím myslím, že na této úrovni by rodilý mluvčí nepoznal, nebo jen velmi těžko poznal, že vy jím nejste.)
Přitom k překladu z češtiny do cizího jazyka bych považoval za vhodnou alespoň tu hypotetickou úroveň D1, ideálně D2. (Sám sebe bych ohodnotil v psaném projevu na tu pomyslnou D2. Samozřejmě je možné, že se přeceňuji, ale nejméně D1 bych jistě zvládl.)
Překladatelské agentury sice tvrdí, že do cizího jazyka u nich překládají zásadně jen rodilí mluvčí, to však obvykle není pravda. Zejména v angličtině prostě není na trhu tolik rodilých mluvčích, kteří by zároveň ovládali češtinu dost dobře na to, aby z ní mohli překládat, a ještě k tomu se skutečně touto prací živili.
Z mé zkušenosti ve velké většině dělají v Česku překlady do angličtiny Češi, a řada z nich potřebnou jazykovou úroveň zjevně nemá. To vidím sám v překladech, které mi přijdou do ruky, jak při spolupráci s agenturami, tak u zákazníků. Pokud tam já, Čech, najdu deset chyb na stranu, jak to asi musí působit na rodilého mluvčího?
I to přispívá k aktuálnímu „ohrožení“ profese strojovým překladem: Pokud je i překlad od člověka plný chyb, pak zákazník nebude mít důvod za něj platit, když překlad sice s chybami, ale ihned a téměř zdarma mu dnes udělá i stroj. Naopak nekompromisně kvalitní překlad je nabídka, kterou dnes stroj napodobit neumí, a možná ještě hodně dlouho umět nebude. Je škoda, že jej na českém trhu není více.
Externí odkazy
- Společný evropský referenční rámec na české Wikipedii